Sochy ve Stromovce – Mnich
Čtveřice soch, která se nachází v parku Stromovka, vznikla v roce 2024 v rámci Dnů města Chotěboř. Během několika dní je vyhotovila skupina řezbářů pod vedením Pavla Bartáka. Kromě samotných soch ve Stromovce naleznete texty s pověstmi, ke kterým se jednotlivé sochy váží.
Mnich – Mnich z Buttulovy ulice
Psal se rok 1866, který byl bohatý na události i u nás. Byla válka s Pruskem. Pruské vojsko bylo i v Chotěboři. V tom roce byl purkmistr Josef Ninger, majitel domu čp. 314 a měl v něm dobře jdoucí kupecký obchod. My ale přejdeme k jeho rodičům, kteří své stáří prožívali v čp. 193, je to hned druhý domek ke škole z náměstí vlevo.
Starý Ninger byl potřetí ženat, rozumný, starý a vážený pán, občan patricijského rodu Ningerů v Chotěboři, kterýžto rod byl náramně rozšířen. Starý pán chodil se svojí manželkou pravidelně do kostela a byl jedním z těch čtyř občanů vybraných, kteří o církevních slavnostech nosili za panem farářem baldachýn. Zkrátka všestranný občan v městě uctívaný, takže jeho vyprávění padlo na váhu.
Jednou v neděli nebylo jeho ženě tak dobře. Snad jedna a možná, že už obě nohy nesloužily natolik, aby udržela krok se svým mužem na pravidelnou procházku do kostela na mši, přestože tam neměli daleko. „Jdi sám“ – povídá. A starý pán poslech rozkazu své ženy Muceny, jak jí říkal. Slavila své jmeniny na den Jana Nepomuckého, proto Mucena. Oblékl se do svého šosáku, vzal hůl a klobouk a po prohlédnutí se v zrcadle do kostela odešel.
Mucena připravila vše k vaření obědu na plotnu, nic se nedělo, času bylo dost, a aby svému Pánubohu dlužna nezůstala, vzala breviář či knihu modlitební. Usedla k oknu, nasadila okuláry a oddala se zbožnému rozjímání. Tak v klidu zalistovala a našla právě to, co k nedělnímu modlení bylo předepsáno. Ticho bylo jen přerýváno hodinovým kyvadlem, pravidelným odťukáváním svých tik-tak-tik-tak. A jen skoro neznatelný pohyb rtů, přečítáním modliteb. Rozhoštěný velebný klid pojednou narušen cvaknutím kliky a slabým zavrznutím v pantech zavírajících se dveří.
„To jseš ty, Ningře“? – zeptala se Mucena, aniž by hlavy zvedla. Nic. Odpovědi se jí nedostalo. Stáhla brýle na špici nosu, palcem druhé ruky založila stránky v Nebesklíči a otočí se pohledem ku dveřím. ,,Ježíšmarjáá..“ celá vyděšená vidí u dveří stát mnicha velké postavy a vousem dlouhým, v hnědé kutně provazem opásaným, drží knihu otevřenou a prstem na řádky si ukazuje. Mnich pokročil do světnice, na paní Mucenu vážně hleděl, knihu zavřel a pak zmizel. Po návratu z kostela našel Ninger ženu na zemi v bez-vědomí, jak v ruce křečovitě drží ten nebesklíč.
Pak všechno to, co se událo muži vyprávěla. Také on později viděl postavu toho mnicha, ale bez knihy. Snad už ji měl přečtenou. Stál na chodbě, u dveří do sklepa. Tam ve sklepě byl ve zdi nějaký otvor do podzemní chodby, který nechal Ninger hned zazdít. Jak se vyprávělo, vedla prý ta chodba pod celou ulicí až do sklepů školy, která se právě tehdy stavěla (Buttulova). Tam stával kdysi klášter, jeho budovy a pozemky sahaly až ke kostelu. Pravděpodobně stavby byly dřevěné, války a ohně, kterých tu bylo mnoho, vše zničily, takže jen to pojmenování Klášterní ulici z toho zbylo a se zachovalo. Klášter stál či býval i v místech dnešní fary, která je postavena v roce 1862 v dnešní podobě.
Při přestavbě kostela v roce 1881 – 1883, kdy se přistavovala zákristie a horní presbytář, ve vykopávkách pro základy došlo k nálezu krypta a chodeb, v nichž rakve a kosti mnichů i s dobře uchovanými hnědými kutnami. I kostry jeptišek, z nichž jedna lebka měla stříbrný tepaný věneček, patrně vedoucí nebo abatyše, představená kláštera.
Mnich se zjevil i nájemnici v domě, jak se vyprávělo. Viděla ho přicházeti ve sklepě ku svému velikému zděšení. Rád věřím! Sám jsem vyslechl dnešního či dřívějšího majitele domku. Věděl o to, slyšel od svého předchůdce a sám ví, že dnes, špatně zazděný otvor chodby ve sklepě vodou zaplněný, tam dosud je. Berte tuto záležitost za historii starých dávných let.