Sochy ve Stromovce – Rytíř
Čtveřice soch, která se nachází v parku Stromovka, vznikla v roce 2024 v rámci Dnů města Chotěboř. Během několika dní je vyhotovila skupina řezbářů pod vedením Pavla Bartáka. Kromě samotných soch ve Stromovce naleznete texty s pověstmi, ke kterým se jednotlivé sochy váží.
Rytíř – O Sokolohradu
Pan Mikuláš, bohatý pán na Chotěboři, nelpěl tolik na majetku jako na své jediné dceři Polyxeně (český ekvivalent Hostislava). Po léta marně čekal na dědice, a když už se všech nadějí vzdal, porodila mu žena dceru a zaplatila za ni životem. Otec ji střežil jako oko v hlavě. Než se však nadál, byla z jeho dcery půvabná dívka a nadešel čas uvést ji do společnosti a poohlédnout se po vhodném ženichu.
Před cestou na slavnost u bohatého velmože řekl pan Mikuláš Polyxeně: „Měj na paměti, že ti ženicha vyberu sám! A nevyberu ti špatně, to mi věř. Bav se, ale nic víc! A lichotivým, slovům nevěř!“ Polyxena věděla, kdy může otci odporovat a kdy má mlčet. Ponořila bradu do kožešiny a myslela si své. Když vstoupili do prostorné síně čadivých světel, představování nebralo konce. Pak Polyxena tančila a otec se usmíval. Byl s tanečníky spokojen.
Noc se blížila k půlnoci a Polyxena se už chvíli neusmívala. Neznámý mladík uhrančivých očí zmizel ze sálu. Zmizel! Dovolil si vtrhnout do jejího srdce a zmizet neznámo kam. „Kdo byl ten černý rytíř?“ odsekl otec. „Kdo ví, kde se tu vzal. Tomu tě nedám. Nikdy!“ Polyxena celé dny myslela na mladého rytíře. Věděla už, že se jmenuje Heřman a je nejmladším synem vladyky ze Sokolova, hrádku, který stojí na vysoké skále nad řekou Doubravicí. Nikdy v těch místech nebyla, byť neleželo daleko od Chotěboře. Otec se tomu hrádku při společných vyjížďkách vyhýbal.
Jednou si opět vyjeli s otcem na obvyklou projížďku. Slunce už vysušilo z polí sníh, koně klusali vedle sebe. Tu se jim za zády ozval cval koňských kopyt. Byl to jen mžik a odvážný jezdec uháněl pryč s Polyxenou v náručí. Marně jej pan Mikuláš pronásledoval. Polyxena únosce okamžitě poznala. Místo, aby se bránila a volala o pomoc, ovinula paže kolem Heřmanovy šíje. Když se za nimi zavřela brána hrádku, řekl Heřman Polyxeně: „Miluji tě od prvního spatření. Ale když si mě neoblíbíš, můžeš se vrátit k otci.“ Polyxena zůstala. Než se rozhodla poprosit otce, aby jim nebránil, pan Mikuláš přijel na Sokolov sám. „Buď vítán, přicházíš-li s dobrým úmyslem“, uvítal jej starý Sokolovec. Pan Mikuláš si přál hovořit s Heřmanem.
„Přišel jsem si s tebou a tvým otcem pohovořit o tobě a Polyxeně,“ řekl mladému Sokolovci. „Než však budeme mluvit o sňatku, chci poznat budoucí domov své dcery. Ukážeš mi hrad a jeho okolí. A Polyxena půjde s námi!“ Prohlédli si Sokolov od základů po střechu a vyšli i ven z hrádku, aby pan Mikuláš mohl zkušeným okem válečníka posoudit jeho opevnění. Zastavili se na skále vysoko nad řekou. „Hrad je postaven na opravdu dobrém místě,“ pochválil pan Mikuláš a mocným rozmachem srazil nic netušícího mladíka do propasti. „Můžeš se vrátit domů, ten zloduch ti už nebude bránit. Pospěšme si!“ řekl své hrůzou strnulé dceři a vzal ji za ruku. „Milovala jsem ho!“ vykřikla Polyxena. „Nikam s tebou už nikdy nepůjdu!“ Vytrhla se otci a šílená žalem utekla zpět do hrádku.
Pan Mikuláš se vracel k Chotěboři sám. Nemohl pochopit, že pod skálu nepohřbil nenáviděného únosce své dcery, ale její srdce a své štěstí. Polyxena zůstala na hrádku, který se přes noc stal doupětem loupeživých rytířů. Sokolovci vyjížděli z hradu na černých koních a přepadali dvory a vesnice pana Mikuláše. Brali, co jim padlo pod ruce. Neznali slitování. Tak spláceli panu Mikuláši dluh za Heřmana.