Skip to content Skip to main navigation Skip to footer

Historie domu čp. 257

Proč vlastně vůbec zmiňovat historii obecního bytového domu čp. 257 (dnes sídlo Informačního centra Chotěboř), který zvenčí vypadá poměrně nenápadně? Zcela jistě kvůli uctění památky jeho bývalých majitelů, jak mnohým z vás napoví v dlažbě chodníku instalované Kameny zmizelých (něm. Stolpersteine).

  • Kameny zmizelých - Mayer Max Schenkel
    © Francisco Peralta Torrejón

Obyvateli domu, ve kterém nebo před kterým se právě nacházíte, bývávala rodina Schenkelových čítající tři členy:

Otec Mayer Max Schenkel

  • narozen 20. 03. 1882 v Tarnówě
  • deportován transportem Cf – č. 186 05.12.1942 z Pardubic do Terezína
  • transportem Dl – č. 1959 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi
  • usmrcen
  • poslední bydliště před deportací: Chotěboř
  • Kameny zmizelých Irma Schenkelová
    © Francisco Peralta Torrejón

Matka Irma roz. Roubíčková

  • narozena 02. 05. 1891 v Nasavrkách
  • deportována transportem Cf – č. 187 05.12.1942 z Pardubic do Terezína
  • transportem Dl – č. 1957 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi
  • usmrcena
  • poslední bydliště před deportací: Chotěboř
  • Kameny zmizelých - Zdeněk Schenkel
    © Francisco Peralta Torrejón

Syn Zdeněk Schenkel

  • narozen 13. 11. 1919 v Chotěboři
  • deportován transportem  Cf – č. 188 05.12.1942 z Pardubic do Terezína
  • transportem Dl – č. 1960 06.09.1943 z Terezína do Osvětimi
  • usmrcen
  • poslední bydliště před deportací: Chotěboř
  • Gunter Demnig při instalaci Kamenů zmizelých v Chotěboři

Pan Schenkel vlastnil v Chotěboři malou tkalcovnu na nádvoří za svým domem ve Fominově ulici čp. 257, který měl ve vlastnictví od 27. listopadu 1914.

Vlastníkem firmy byli zprvu partneři Schenkel-Cach, od 20. let pouze Max Schenkel. Vyráběli se zde zpočátku ručně, později mechanicky vlněné látky a bytové tkaniny.

V roce 1942 byl tento dům jednou ze tří adres sloužících jako shromaždiště pro židovské rodiny před jejich odsunem do koncentračních táborů.

On a jeho paní nepocházeli z Chotěboře. Chotěboř byla za jeho bydliště úředně potvrzena od roku 1900. 16. 2. 1913 se oženil s Irmou Roubíčkovou v hotelu Bristol v Praze.

V prvních týdnech okupace v roce 1939 podpořil Max Schenkel činnost ilegálního vojenského odboje v Chotěboři věnováním finanční částky ve výši 200 korun.

Jejich jediné dítě – syn Zdeněk navštěvoval nejprve základní školu a poté gymnázium v Chotěboři. Jeho studium bylo z rasových důvodů přerušeno a musel nastoupit na nucené práce. Poslední povolenka k opuštění trvalého bydliště na jeho jméno byla z 18. března 1942. Pracoval jako pomocný dělník na stavbě železnice a výkopech vodovodu pro muniční sklad v Bílku.

Dle slov pamětníků se jednalo o rodinu, která si žila svým životem, Schenkelovi byli hodní, skromní, uzavření lidé.

Rodina Schenkelových přišla o život pravděpodobně v noci ze 7. na 8. března 1944 v Osvětimi – Březince během vyhlazení terezínského rodinného tábora.

Během pátrání v havlíčkobrodském státním archivu jsme narazily na informace o bratru paní Schenkelové, Otto Roubíčkovi (nar. 19. 5. 1905).

Během jeho studií na gymnáziu v Chotěboři bydlel v rodině své sestry Irmy, na jeho vysvědčení z 10. 6. 1924 v kolonce náboženství stojí: bez vyznání. Jeho povolání bylo lékař. Později se stal prvním ředitelem OÚNZ Jičín…

V roce 1947 opakovaně žádal úřady o prohlášení všech tří členů rodiny Schenkelových za mrtvé. V roce 1948 přešel dům do vlastnictví města Chotěboř.

Back to top